Open-source licence

Při licencování softwaru se nabízí vždy dvě možnosti – použít již existující licenci, nebo si vytvořit svou vlastní. Pro použití již existující licence však existují dva stěžejní důvody:

  1. Všeobecná známost – pokud použijeme některou z první pětice nejběžnějších licencí, uživatelé budou nejspíše přesvědčeni, že nemusí tuto licenci číst, neboť se s ní již pravděpodobně setkali a mají tedy o jejím obsahu nezbytné povědomí.
  2. Kvalita – pokud bychom neměli k dispozici tým právníků, je velmi nepravděpodobné, že by se nám podařilo vytvořit takovou licenci, která by obsahovala všechny potřebné náležitosti.

Ukazuje se, že druhý bod týkající se kvality nemusí být až tak úplně pravdivý, zejména pokud se rozhodneme využít licenci, která má původ v zahraničí. A právě v zahraničí má původ většina open-source licencí. Tamní právní řád může být oproti českému v lecčem odlišný, a proto se můžou některá ustanovení jevit jako dosti sporná.

Copyleft

Jako první s termínem copyleft přišel kolem roku 1976 Richard Stallman, zakladatel Free Software Foundation (FSF). Jedná se o termín, kterým (nejčastěji) právníci a příznivci svobodného softwaru označují takové licence, které umožňují tvorbu odvozeného soft­waru za předpokladu, že tento software bude obsahovat stejnou licenci, jakou byl licen­cován software původní. Je to tedy jakési kritérium, podle kterého můžeme licence rozdělit na ty „copyleftové“ a „necopyleftové“ v závislosti na tom, zda splňují vlastnost reciprocity.

Hlavním důvodem, proč copyleft jako takový vzniknul, bylo získat nástroj, kterým by bylo možné učinit projekt svobodného softwaru bezpečně přeživším. Samozřejmě, že ne všechny licence otevřeného a svobodného softwaru musí být nutně copyleftové, nemusí.

Virální licence

Virální licence je ekvivalentem předchozího termínu používaným téměř výhradně odpůrci svobodného softwaru. Klíčová podmínka „copyleftovosti“ je v tomto případě někdy označována jako virální klauzule.

Tento termín nevzniknul, aby se uváděl jako atribut té či oné licence, ale jako tichý protest proti projektu open source. Pro svůj pejorativní nádech nebyl z pochopitelných důvodů softwarovými vývojáři příliš přijat. Veřejnost si bohužel pod tímto termínem často nesprávně představuje pouze GNU GPL – pravděpodobně proto, že tato licence je „více“ virální než ostatní.

Public domain

Jako public domain bývá v zahraničí označován (nejen) software, u kterého se autor plně vzdává svých autorských práv. Takovýto software může být tedy volně šířen a pozmě­ňován, a to i pro komerční účely. V současné době není portfolio softwaru, který by byl licencován formou public domain, příliš široké. Větší oblibě se těší užití copyleftových licencí.

Mohlo by se zdát, že public domain je ideální volbou licencování pro vývojáře, kteří chtějí svůj software nabídnout „skutečně“ svobodně. Přesto FSF i OSI od bezmyšlenko­vitého použití public domain spíše odrazují. S public domain softwarem totiž každý může nakládat, jak uzná za vhodné – např. jej dále šířit jako proprietární software.

Jak již bylo řečeno, organizace OSI certifikuje licence, které splňují požadavky defi­nice open source. Public domain se mezi těmito licencemi nenachází. Přesto i public domain software může být open source. Pokud jsou kromě binárních souborů licencovány i zdrojové kódy, můžeme prohlásit, že software je open source. Pokud v licenci zdrojové kódy zahrnuty nejsou, software v žádném případě open source není.

Z předchozího plynou dva důležité závěry. Zaprvé, public domain není open-source licencí a zadruhé, i software, který není licencován certifikovanou open-source licencí, může být open source.

Duální licencování

Duální licencování představuje situaci, kdy autor softwaru vydává software pod dvěma různými licencemi – komerční a nekomerční. Velmi často je jednou z těchto licencí GNU GPL, pod kterou je software veřejně šířen. Vzhledem k tomu, že GNU GPL je silně copyleftová licence, která neumožňuje kombinovat kód softwaru s jiným proprietárním kódem, je software zároveň prodáván firmám s takovou licencí, která toto umožňuje. Tento způsob distribuce umožňuje autorovi získat více finančních prostředků pro rozvoj svobodného/open-source softwaru. Typickým příkladem takto distribuovaného softwaru je databázový systém MySQL, dnes vlastněný firmou Oracle.